Deník - Norsko 2002 - Itinerary Norway 2002

Deník - Norsko 2002

Hlavní stránka | Deník | Fotogalerie | Rozpočet | Turistika | Rady | Diskuse | Odkazy

Tento deník zachycuje naše zážitky z putování po Norsku v létě 2002. Členové expedice: Milan, Renáta, Martin a Radek (já - vypravěč).

1. den - Odjezd
Z Karviné vyjíždíme v 5:30 zatím ve třech (Martin, Milan a Radek). Čtvrtého člena expedice (Renátu) nakládáme v Brně a po úspěšném narvání všech zavazadel do kufru vyrážíme po dálnici D1 na sever. Pak už jen Praha a nezbytný průjezd kolem sociálních pracovnic v Dubí. Ve 13:00 přijíždíme k hranicím, kde nás čeká asi kilometrová fronta. Zde nastávají první problémy - českým celníkům se nelíbila moje archivní 13 let stará fotka v pase a německým se už nelíbilo vůbec nic, tak nás poslali na odstavné parkoviště, kde jsme sledovali, jak právě proklepávají prahy v autě před námi. Při pomyšlení na náš tatrankový a vodkový kontraband nám nebylo moc do smíchu. Naštěstí prohlídka se nekonala, takže vyrážíme směr Drážďany, Berlín a Sasnitz (východoněmecké dálnice připomínají spíš tankodrom). Ve 21:30 dorážíme do Sasnitzu a o hodinu později se naloďujeme na poloprázdný trajekt do Trelleborgu. Po půlhodince sledování moře, majáků a světel na pobřeží usedáme (někteří uléhají) do kajuty a pokoušíme se usnout.

2. den - Švédsko

Ve 3:15 doplouváme do Trelleborgu (ani jsme nepoznali, že je tam nějaká celnice) a ihned pokračujeme po E6 směr Norsko. Spánek na lodi nebyl moc vydatný, proto na prvním odpočívadle (kousek za Malmöem) zastavujeme a dospáváme. Zde jsme se seznámili se švédskými komáry, než jsme postavili stany, každý dostal asi 10 štípanců, to to ale začíná. Ráno snídáme chleba s Nutelou a pokračujeme do Göteborg;u. Dojem z Göteborg;u - nic moc. Ještě sjíždíme z E6 k moři do městečka Fjällbacka s hezkými pobřežními ostrůvky a pak už přijíždíme konečně do Norska. Kousek před Oslem se koupeme v nějakém jezeře. Jezero nebylo moc čisté - jsme slizcí, zelení, smradlaví a Renátě se rozpadly i plavky (ale jen trochu, takže striptýz se nekonal:-(). Nacházíme celkem slušné místo pro stanování, jen Martinovi se nelíbil ten trošku prudší kopeček. Obavy se potvrdily, ze Seatka se nějak zakouřilo a zasmradilo - zavařená spojka. Naštěstí se to spravilo jen vytrvalým očuchováním motoru a utěšováním Martina.

3. den - Oslo

Dopoledne přijíždíme do Osla. Abychom důkladně poznali některé ulice a zejména kruhové objezdy, projíždíme jimi několikrát (tj. prostě bloudíme). Oslo rovněž nic moc, zajímavá byla jen výstava leteckých snímků Země Yanna Bertranda u radnice a návštěva parku Vigeland. Odpoledne odjíždíme z Osla směrem na Bergen. Asi po hodině odbočujeme na placenou cestu do Norefjellstuen, odkud podnikáme naši první pěší túru k Hogesen (1459m). Na parkovišti ještě potkáváme nějaké turisty, kteří se odtamtud právě vraceli a strašně se divili, že vyrážíme až teď (18:00), když oni vyšli už v 9:00. Nenecháváme se zastrašit, nejpozději za 4 hodiny jsme přece zpátky. Zde poznáváme poprvé norskou turistiku, s každým kopečkem se radikálně mění krajina - stromy, kleče, tráva, mechy, holé skály, jezírka, brodění bažinami, prodírání se křovinami apod. Zde jsme i poprvé (a bohužel i naposled) potkali soby (nebo losy - proto jsme jim říkali lososobi). Kolem 22:00 dorážíme do cíle, kde fotíme západ slunce; to už je nám všem jasné, že za světla se nevrátíme. Chodit v noci po norských horách bez mapy (tu se nám nechtělo tahat s sebou) je opravdu zážitek; od té doby bereme turistického průvodce s mapou vždy s sebou. Vrátili jsme se kolem 1 hod. ráno a kupodivu už nikdo nechtěl večeřet...

4. den - Vodopády

Včerejší noční túra je cítit v nohách, nicméně vstáváme a pokračujeme opět směr Bergen. Po cestě narážíme nečekaně na informační ceduli s odbočkou k meteoritickému kráteru. Kráter byl trochu zklamáním, zajímavé bylo jen vyschlé koryto řeky. Pak projíždíme doposud nejkrásnější krajinou - náhorní plošina Hardangervidda. Když jsme u cesty spatřili první sníh, neodolali jsme pokušení a začali se zběsile koulovat, přece jen sníh uprostřed léta není pro středoevropany až tak obvyklý. Trochu dál nás mírně zaskočilo, když nám náhle vběhla do cesty ovce. Někdo ještě stačil zařvat "Ty vole, ovce, brzdi!" Ale zmáknul jsem to s přehledem, zabrzdil jsem celých 10 cm před poklidně hledící ovcí. Někteří si ještě otřeli pot z čela a pokračovali jsme dál k vodopádu Hardanger. Poté odbočujeme směrem k vodopádu Valurfossen. Asfaltová cesta se však rychle mění v šotolinovou, šířka sotva stačí pro jedno auto, stoupání přesahuje 20%, jedeme na jedničku a kola hrabou. Dosud jsme si mysleli, že Martin neumí mluvit sprostě. K večeru opět vyrážíme na túru (ale tentokrát pro jistotu kratší) k vodopádu Valurfossen. Po návratu se pokoušíme prodat vodku, bohužel z prvního potenciálního kupce se vyklubal náboženský fanatik, který nás přesvědčoval, že víra v Boha je lepší než pití alkoholu, no a druzí dva oslovení byli Australané, tak jsme s nimi aspoň poseděli u táboráku. Mimochodem velmi si pochvalovali náš svařák.

5.den - Bergen

Ráno opravujeme výfuk, který se uvolnil při průjezdu východoněmeckými dálnicemi (nebo spíš tankodrom), protože zvuk našeho Seatka už připomínal traktor. Leč bez nářadí se opravuje dost blbě; naše improvizovaná oprava tak vydržela jen asi 10 km. Dále zastavujeme u vodopádu Steindalfossen, který je sice relativně malý, ale dá se za něho vlézt. Potom jsme se nalodili na náš první vnitrostátní trajekt (někteří neodolali pokušení důkladně si prohlédnout celou loď). Konečně kolem 17. hod. jsme dorazili do Bergenu (ušetřili jsme za parkovné, protože po 17. hod. jsou parkoviště v Norsku zdarma). V Bergenu se nám líbily krásné dřevěné domy kolem pobřeží. Rybí trh s všelijakými mořskými potvorami byl sice zajímavý, ale ta vůně a hygiena. Večer se ještě kousek za Bergenem koupeme a pak podnikáme noční jízdu směrem k NP Jotunheimen. Míjet se v noci s kamiony na cestě široké sotva pro dvě osobní auta byl pro mě zážitkem, na který jen tak hned nezapomenu. Kolem půlnoci přijíždíme k nejdelšímu tunelu v Norsku - Laerdals tunnelen (24,5 km). V tunelu nás příjemně překvapily barevné komůrky co 6 km. Na každou další komůrku jsme se těšili jako malá děcka. Vhodné místo pro kempování jsme našli až kolem 2. hod. ráno.

6.den - Jezero Gjende

Po včerejší noční jízdě jsme si chtěli pospat trochu déle, ale už v 6 hod. nás probudilo nějaké vytrvale řvoucí děcko. Po hodině vystřídal řvoucí děcko hluk nebezpečně rychle se blížící sekačky, měli jsme co dělat, abychom stihli sbalit stany. Po snídani se pokoušíme o druhou opravu výfuku, tentokrát s využitím drátu ze starého plotu - výsledek opět mizerný. Kolem poledne přijíždíme na parkoviště pod jezerem Gjende, odkud se vydáváme na 22km túru (nechápeme, proč je v průvodci napsáno, že zabere minimálně 10 hodin...). Brzy začínáme chápat, dokonce i to, proč je v průvodci uvedeno, že je nutno mít zkušenosti s alpskou turistikou a nemít problémy se závratěmi. Skály jsou opravdu prudké, je nutné se přidržovat rukama a chodit po okraji 500m vysoké skály příliš hladinu adrenalinu v krvi nesníží. Kupodivu po takových horách chodí ty nejkrásnější Norky, jinde to jsou jen těžkopádně se pohybující pneumatiky (pojmenovali jsme je výstižně Mobydikové). Po třech hodinách se chtěla Renáta vrátit, mě se ale zdálo, že k cíli je to už kousek a přece se nebudeme vracet po stejné cestě. Z kousíčku byly další 3 hodiny, za což jsem si vysloužil pár nevkusných narážek. Ústí ledovcové řeky bylo hezké, ale byli jsme již značně vyčerpaní, zejména Martin, který vypadal jako zombátko. Navíc nám už došla voda i jídlo, proto od té doby s sebou bereme vždy dvě TPZky (tatranky poslední záchrany). S vypětím všech sil a snad i telekineze jsme se dobelhali k autu. A aby toho nebylo málo ještě jsme museli zaplatit 40NOK parkovného, naštěstí se nám (Martinovi) podařilo prodat 4 vodky. Na prvním odpočívadle jsme usnuli jako mimina.

7. den - Den volna

Po včerejším vyčerpávajícím výletě jednomyslně zamítáme původně plánovaný výstup na Galdhøpiggen. Navštěvujeme tedy jen starý dřevěný kostelík v Lomu a pak se kousek přesunujeme k místu zítřejšího výstupu, kde odpočíváme, pereme a sušíme. V okolí je opravdu hodně hřibů, za hodinu se nám jich podařilo nasbírat 5 litrů, proto tentokrát vaříme hřibové rizoto (teď už víme, že byly jedlé). Při obědě nás přišly navštívit 4 krávy (záhy zjišťujeme, že jedna kráva je dokonce býk!). Po třetí se pokoušíme opravit náš výfuk, bohužel do třetice všeho dobrého neplatí. K večeru jsme si udělali aspoň krátkou procházku po okolí, abychom nevyšli z formy.

8. den - Galdhøpiggen

Ráno ještě popojíždíme k chatě Spiterstulen, odkud se pěšky vydáváme k nejvyšší hoře Norska Galdhøpiggen (2496m). Očekávali jsme, že nahoře bude zima, proto jsme se pořádně oblékli, udělali bychom však lépe, kdybychom šli v plavkách. Stoupání bylo velmi prudké, ale už jsme byli dostatečně vytrénováni z předchozích výšlapů. Ti nejlepší borci (já s Milanem) jsme za 2 hodiny získali téměř půlhodinový náskok před zbytkem výpravy, pak jsme na ně radši počkali, ale Renáta se už s námi stejně nebavila. Ale opět jsme podcenili norské vzdálenosti. Kolikrát jsme jen říkali, že tamten kopec už to musí být a za kopcem se objevil další a další. Vrchol dobýváme okolo 15. hod, zatím bylo skoro jasno, ale během půl hodiny se pořádně zatáhlo a začal silný liják. Ještě, že tu byla ta chata. V chatě nás překvapil nápis v češtině, že nemáme chodit na ledovce. Po 2 hodinách přestalo pršet, ale můj návrh na okružní trasu po předchozích zkušenostech neprošel, proto se vracíme po stejné cestě zpět. Zkoušíme i lyžovat (v botech) ze zasněžených svahů (ale pádům jsme se nevyhnuli). Večer se vracíme opět vyčerpaní a kempujeme u ledovcové řeky, ve které se i koupeme (pochopili jsme, proč se jí říká ledovcová).

9. den - Geiranger

Po snídani vyrážíme k fjordu Geiranger. Cestou se ještě zastavujeme u peřejí na řece Otta. Ke Geirangeru sjíždíme po dost prudkém kopci (na brzdách by se dalo smažit). Od plavby vyhlídkovou lodí v Geiranger fjordu jsme čekali trochu víc, ale i tak to bylo pěkné. Slavný vodopád Sedm sester byl bohužel téměř bez vody. Po 20. hod. opouštíme Geiranger po cestě Orlů směrem do Ålesundu. Ještě se naloďujeme na trajekt Eidsdal -> Linge. Kempujeme na odpočívadle kousek před Ålesundem, ale moc jsme se nevyspali, protože tam byl příšerný hluk z projíždějících kamionů.

10. den - Ålesund, Cesta trolů

Dopoledne si prohlížíme městečko na moři Ålesund, kde nás pěkně překvapilo, že přímo u mola jsou sasanky a medůzy (průzračná voda je v Norsku samozřejmostí). Výfuk nás pořád zlobí, proto končíme s našimi amatérskými pokusy a jedeme s našim Seatkem do autoservisu ve Skodje, kde si za pouhé utažení šroubu naúčtovali 60NOK (opravář se moc divil naší self-made opravě). Odpoledne jedeme po slavné Cestě trolů, která už pro nás byla hračkou ve srovnání s předchozími mnohem horšími cestami. Nahoře si prohlížíme stánky s předraženými suvenýry a křtíme našeho Seatka na Losobíka (Martin nevěděl, co si má koupit, tak jsme mu poradili, ať si koupí plyšového sobíka, jen jsme nevěděli, jestli je to sob či los, proto Losobík). K večeru projíždíme údolím Romsdalen a zastavujeme u nejvyšší kolmé stěny v Evropě - Trollvegen, ale vůbec se nám (resp. mně - prý mám "dobrý" odhad na vzdálenosti) nechce věřit, že je přes 1km vysoká. Kempujeme na odpočívadle u E6 (naštěstí bylo dost daleko od cesty a za skálou, takže tam bylo poměrně ticho).

11. den - Rondane

V benzince nakupujeme technický benzín (aspoň to tvrdil prodavač, ale mně se hned nezdál ten nápis parafín na láhvi...). V poledne přijíždíme po polní cestě na parkoviště v národním parku Rondane, odkud se vydáváme na výlet k Vesslesmedenu (2015m). Zde jsme poprvé pořádně zmokli, než jsme stačili doběhnout k nejbližší chatě, byli jsme promočení až na kost. Ale než jsme dorazili na Vesslesmeden, úplně jsme uschli. Tam se nám podařilo konečně vyfotit duhu, kterých jsme v Norsku viděli spoustu. Večer jsme se pokoušeli vařit s našim "technickým benzínem", ale z benzínu se vyklubal petrolej, který ve vařiči nechtěl vůbec hořet. Podařilo se mi však vyrobit improvizovanou petrolejovou lampu z prázdné konzervy a místo knotu jsem použil papírový kapesník, od té doby tento pekelný stroj zažíhám výhradně já.

12.den - Ormtorskampen

Po snídani se přesouváme po E6 do nár. parku Ormtjorskampen, kde podnikáme už jen krátkou odpočinkovou výpravu. Jsme už dost na jihu, takže příroda je dost podobná středoevropské. Kempujeme poblíž na samotě.

13.den - Lillehammer

Dnes jsme poslední den v Norsku a v autě nám pořád zbývá 5 vodek. Naštěstí ještě v Ormtjorskampenu v nějakém kiosku se je podařilo Martinovi všechny prodat dokonce prodavačce, která neuměla vůbec anglicky. Za tento skutek jsme Martinovi udělili veřejnou pochvalu. Ještě dopoledne přijíždíme do Lillehammeru, kde navštěvujeme nejstarší skanzen v Evropě - Maihaugen (o způsobu, jakým se tam někteří (Renáta a já) dostali, raději pomlčíme). Pak jsme ještě vyšli na skokanský můstek, kde se v 1994 konaly zimní olympijské hry. No a odpoledne se vydáváme na dlouhou cestu zpět domů po E6. Večer přejíždíme Norsko-Švédské hranice a na prvním odpočívadle kempujeme. S čistotou i soukromím je to na švédských odpočívadlech mnohem horší než v Norsku.

14. den - Švédsko
Hned ráno vyjíždíme po E6 směr jih. V poledne si děláme krátkou přestávku a koupeme se v jezeře kousek od Götteborgu. Před 18. hod. přijíždíme do Trelleborgu, kde se bohužel dovídáme, že trajekt do Sassnitzu v 18:30 je už full a další jede až v 22:30, proto zkoušíme ještě jiný trajekt z Ystadu do Swinowiscze, který je ale dražší a jede pozdě, takže se znovu vracíme do Trelleborgu a čekáme na trajekt v 22:30. Trajekt byl úplně nabitý a navíc nás uprostřed moře zastihla menší bouřka (houpání bylo zajímavým zážitkem). Přesto se nám podařilo na chvíli i usnout.

15.den - Návrat domů
Ve 2:15 se vyloďujeme v Sassnitzu a ihned jedeme v noci přes celé Německo. Po chvíli se objevuje mlha, která by se dala doslova krájet. Kromě toho několikrát jsme na poslední chvíli zahlédli u cestu srny snažící se přeběhnout cestu. Drážďany už projíždíme za světla (zatím nezatopené). Kolem 10. hod. překračujeme německo-české hranice, tentokrát už nebyly žádné problémy s pasem, čemuž jsme se celkem divili, jelikož jsme byli po 2 týdnech pořádně zarostlí (údajně kromě Renáty). Zastavujeme se ještě v Kutné hoře, kde jsme však nenašli žádné vodopády ani fjordy, a proto po chvíli pokračujeme po dálnici domů. Velmi rychle si znovu zvykáme na to, že čeští a polští řidiči jsou opravdu nejhorší v Evropě. V 19:45 přijíždíme do Karviné se stavem tachometru 5610km, kde po vybalení všech věcí z kufru s radostí využíváme tekoucí vodu a měkkou postel.